Jindřichův Hradec je úžasné město samo o sobě, ale jako turistická destinace mohl také pěkně provětrat kapsy nás, co jsme přijeli z daleka a museli hledat přístřeší. Zelí však pro nás zajistil ubytování za ceny lidové a nasměroval nás do hospody, kde byste nápis „vandrákům vstup zakázán“ hledali marně. Už tento nadstandardní servis mi měl leccos napovědět. Páteční večer byl pošmourný a deštivý. Zato ráno jsem zůstal zírat s němým úžasem u otevřeného okna na tu krásu venku.

Marně jsem při nástupu na nádvoří hledal na zemi namalovanou želvu. Tajemství Zelího magie zůstalo skryto. Zato před námi byl den tak krásný, že musel stát nějakého meteorologa odpovědného za předpověď počasí místo.

Zelí zahájil klání duchaplným proslovem a poděkováním sponzorům, rozdal nám mapky, abychom se ve spleti nádvoří a uliček neztratili a všichni vyrazili na trať. Ta byla oproti mým očekáváním rozmístěna na těch nejfantastičtějších místech. Připadal jsem si jako bych procházel zámkem a v duchu snil – tady by se dalo střílet tohle, zde by se tak vyjímala tato disciplína a někdo mi ta přání na počkání plnil.

Normálně na závodech nerad fotím, protože se nedokážu soustředit na dvě věci současně a jako maximalista chci obě dělat na plno. Vždycky obdivuji Renku, že ona toto dokáže a neúnavně nás zásobí fotografiemi ze všech závodů. Tentokrát šel ale foťák z ruky do ruky, měl jsem pocit, že lukostřelba musí jít stranou, toto člověk musel zažít a zaznamenat. Pokusili jsme se zachytit pro vás co nejvíce, odkaz na galerii naleznete na konci článku.

Všechny disciplíny byl neskutečně esteticky zpracované a perfektně zasazené do terénu. Většina terčovnic byla nová, řada z nich dokonce šitá na míru stylovému prostředí. Například osvobození bílé paní nemělo chybu. Příšera se na nás zase zubila na břehu kanálu, který na rozdíl od mírného břehu radíkovského rybníka neznal slitování. Údajně se našli otužilci, kteří vyzkoušeli plavecký styl „šíp v zubech“, my jsme si naštěstí vystačili s tělem příšery a duchaplným výlovem z druhé strany břehu.

Největším překvapením byl pak přístup k disciplínám „Královská ústupovka“ a „Střelba na dálku“. Ty se totiž, vzhledem k nedostatku vhodný prostor na zámku, nacházely na protějším břehu kanálu v zapůjčeném sadu. Umístění vskutku nádherné, ale cesta k nim ještě lepší. Každý, kdo chtěl k těmto disciplínám, musel využít služeb převozníka, který připomínal bájného Chárona – převozníka z podsvětí. Zámecká zelňačka zkrátka udivovala na každém kroku. Vůbec nám nevadilo, že střílíme na postavu a terče umístěné ve stínu, že z 50ky byla kvůli jabloním 40ka. Naprosto nechápu, jak si na toto může někdo stěžovat. Stříleli jsme na povrchu dokonalém jak anglický trávník a nad námi se tyčil zámek. V kombinaci s kostýmy některých střelců byla iluze dokonalá.

Z propozic zněly některé disciplíny jako důvěrně známé, ale jejich umístěním do prostor zámku dostávaly zcela jiný nádech. Například ústup do hradu neboli známá ústupovka na čas získal neskutečně na atraktivitě díky ústupu přes dřevěné schodiště až na ochoz, ze kterého se střílel poslední šíp na postavu pod ním. To jste si najednou skutečně připadali, jakoby vás pronásledovala horda žoldáků a vy jste kryli ústup své družiny do pevnosti rychlou palbou.

Neméně silným zážitkem pak byl oběd, který se vydával přímo v černé zámecké kuchyni. Klobásy se pekly přímo na ohništi uprostřed středověké věže, všude na stěnách mour, vzduchem lítal popel tak intenzivně, že obdivuji lidi, co tam celý den vydrželi a trpělivě připravovali občerstvení pro hladovou smečku lukostřelců. V koutě stála trojnoha se zavěšeným kancem, sedělo se na dlabaných stoličkách, prostě paráda.

Zde jsem zalitoval, že jsem doma nechal středověký kostým – znechucen přístupem organizátorů ke kostýmovému doporučení z jiných závodů a ze zbabělého očekávání průtrže mračen. Mea Culpa, díky všem, co dorazili v kostýmu, vypadalo to v tom prostředí báječně a jejich zážitky to jistě ještě umocnilo. Mlčoch dokonce dorazil v apartním renesančním oblečku, který byl uzpůsoben na oblbování měšťanských paniček a ne na lukostřelbu a přesto s přehledem vyhrál – to si zasluhuje obdiv o to větší.

Názorným příkladem, jak lze z mála udělat maximum a rutinní disciplínu oživit byly známé „Koule z východu“. Zde jsem si navíc v plné síle uvědomil, jak moc do toho Zelí a jeho družina vložila srdce a odvahy. Koule se totiž stejně jako rychlopalba střílely na pozadí zámecké štukované zdi! Nechci ani domyslet, co by způsobil jeden zbloudilý šíp při rychlopalbě. Doufám, že tuto odpovědnost, za chování na hradě cítili všichni, neboť jsem až na kouření v zákazu na nádvoří nenarazil na žádný exces. Zelí nepodcenil nic, zástěny odolaly i bikonickému šípu vystřelenému ze 70lb luku.

Lidský faktor však dovede své i proto obdivuji Zelího, za tu odpovědnost, co na sebe za takovou bandu převzal. Jenom čas ukáže, zda jsme ji nezklamali a jemu se podaří u kastelána domluvit opakování nebo se se zlou potáže a potáhneme o hrad dál. Ale nemalujme čerta na zeď. Chci tím říci, že bych uvítal, kdyby se někdy tento závod opakoval, ale zároveň chápu, jak to muselo být náročné a složité a pokud se má ze Zámecké Zelňačky stát pouze ten pomíjivý Zázrak, tak jsem rád, že jsem mohl být u toho

Fotogalerie závodu v podání autora článku.

304